Omrzlina 2009
13. až 15. února 2009

   Je pátek večer a s Honzou vyrážíme s lehčím zpožděním na Hlavní nádraží. S hrůzou si uvědomuju, že s sebou nemám mobil, ve kterém mám číslo na Kubu, našeho nováčka, který již čeká na hlaváku a nemám jej tedy jak informovat o našem pozdějším příjezdu (později Kuba přizná že si při čekání myslel že si z něj někdo vystřelil). Vše se ale nakonec v dobré obrací a u pokladen se potkáváme s Kubou i Viktorem, který se sice stižen úrazem nemůže zúčastnit, ale aspoň mi předává pokladnu. V 19:14 se dáváme do pohybu směr jižní Čechy. Cesta poměrně rychle a klidně ubíhá, slečna co s námi jede v kupé je zřejmě zpočátku lehce překvapena, co jsme za případy, ale po chvíli se pobaveně přidává do hovoru a předává nám i postřehy z končin kam míříme. Kolem třičtvrtě na deset vystupujeme v Budějovicích a nacházíme zde Petra, Pavla a Ondru. Budíme zde, ostatně jako téměř kdekoliv, nemalou pozornost. Po krátké poradě volíme jako další dopravní prostředek vlak. A tak nasedáme do motoráčku, který mne okamžitě zaujal svým historických zbarvením a hned jej někdo (tuším Petr) přejmenoval na "Expres Kalešice - Doubí - Vrábel". Znalci hodnotných seriálových děl jistě pochopí. Za necelou hodinku vystupujeme v Kaplici. Po chvíli bloumání v mapě zjišťujeme že Kaplice jako taková leží cca 5 km od obce Kaplice nádraží a mezi nimi leží ještě další víska. Tímto náležitě pobaveni čekáme na příjezd Vojty, který přislíbil odvoz do místa ubytování. Po chvíli dohadů a odvážných teorií jaký dopravní prostředek máme čekat (mimo jiné padaly perly jako "kradený autobus" či "místní motorkářský gang nezletilců na pionýrech") přijíždí nakonec fádně Vojta s Tomem rodinným osobním vozem a nadvakrát nás odváží do Kaplice. Místní tělocvična se jeví jako příjemná nocležna a po osprchnutí a výměně koženkové žíněnky za koženou ulehám kolem půl jedné stejně jako ostatní.
   Sobotní ráno a budíček. Většina z nás stejně nemůže dospat, takže vstávání probíhá celkem rychle. Nečekaně však oproti původním informacím přicházejí mladí tenisté o hodinu dřív a tak probíhá balení za svistotu raket a míčků. Vyrážíme kvůli technické závadě na neodzkoušené schránce UK-59 směr Vojtův domov pro potřebný vercajk. Cestou míjíme okopy a zasypané objekty poválečného opevnění, které Vojta doplňuje výkladem kde je ještě v okolí možno jaké nalézt. Při cestě po pláních nám lehce vymrzají obličeje, Novohradské hory jsou přeci jen Novohradské hory, to máte marný. U Vojty je závada odstraněna (děkujeme též převelice za občerstvení), provedeno školení v zacházaní s kulometem a jdeme dál, posíleni o Davida. Cestou necestou bloumáme po horách až nakonec dorážíme na pláň, kde údajně stávala rota PS. Nyní jsou zde jen pokácené narovnané kmeny a ruina jakéhosi hospodářského baráčku. Zde probíhá oběd a pak výcvik. Následně pokračujeme v cestě na jejímž konci jsou kamenobetonové okopy pro výcvik v hodu granátem. Že byly hojně používány dokládá Vojta nálezy střepin. Kdo se zde učil házet nevíme s jistotou, ale dá se předpokládat že pohraničníci z výše zmíněné roty. Po prozkoumání okopů, které přineslo nejednu otázku a scénce "Smrtibrácha" se stáčíme zpět na Kaplici jinou cestou než po které jsme sem dorazili. Cesta začíná zvesela. Petr, nesoucí v zrovna kulomet se co chvílí válí na zemi jak střelený jelen díky ledu pod sněhem. Stejně se vede i dalšímu členu družstva, který kulometnou štafetu přebírá. Ve vší skromnosti připomínám že já sebou nefláknul s kulometem ani jednou. :-) Nacházíme další artefakty které by mohly naznačovat přítomnost poválečného opevnění, ale žádný konkrétní zachovalý kus. David nás opouští a my dále sestupujeme z hřebene do údolí. Nad večerní nasvícenou Kaplicí si dáváme pauzu a já si s hrůzou uvědomuji, jak mi v kanadách čvachtá. Zhotovíme ještě památeční fotečku (později je zcela neúmyslně vytvořená dvojice fotek jdoucích za sebou nazvána "Najdi sedm rozdílů") a sestupujeme znovu dolů. Prakticky už v Kaplici, na svahu kde děcka přes den asi prohánějí boby a sáňky se ujímám role testovacího jezdce a usedám na dvě polní lopatky (pod každou půlku jedna). Nejdřív sjíždím kousek a zjišťuji že to funguje. To mi dodává odvahy a nasedám znovu. Tentokrát se řídím až dolů, rychlost se zvyšuje a sníh lítá do očí tak že nevidím na cestu. V místech kde tuším konec svahu raději zastavuji, abych neriskoval pád do potoka, kdybych netrefil mostek. Na ubytovnu to máme už jen kousek který dorážíme během chvilky. V šatně sundavám kanady a k pobavení ostatních jdu ždímat ponožky. Po návrhu na návštěvu blízkého marketu vyrážíme všichni kromě Pavla na nákup. Pro mě to naštěstí znamená že si mohu vypůjčit jeho suché boty. Když se po návratu z nákupu pokoušíme jíst, zjišťují všichni že jim sice vyhládlo, ale žaludky se nějak stáhly a nejsou schopny pozřít obvyklou porci. Večeře je tak spíš zápas s jídlem ve stylu "jednou za maminku, jednou za tatínka..." Po večeři se polovina zúčastněných vydává na třičtvrtěhodinovou poznávací výpravu do města. Na mě začíná jít spaní. V půl deváté se všichni vrací a vypuká schůze na které je přetřásána hlavně nadcházející akce. Po poměrně dlouhém schůzování se někdy kolem půl dvanácté odebírám zaujmout polohu ležícího střelce.
   Je neděle a musíme se brzy vypakovat, aby ti, kteří bydlí na opačném konci republiky dorazili ještě týž den domů. Sbalíme, uklidíme a jdeme na autobus, Vojta vyráží pěšky domů. Řidič sice zpočátku váhá, zda nám má otevřít, ale nakonec se přeci jen, avšak každý se zavazadlovým příplatkem, vezeme na nádraží. Tady nám po chvilce jede motoráček do Budějovic, kde se opět rozdělujeme. Vlak na Prahu jede za čtyři minuty a já letím koupit jízdenku do pokladny. K vlaku dobíhám tak akorát. V kupé všem začínají padat klapky, ale přesto nikdo nespí. Prohlížíme fotky a videa na foťáku, baštíme přebytky jídla a hodnotíme víkend. Ve Vršovicích nastupuje Viktor coby pomocný nosič. Vystupujeme na hlaváku, kde nás opouští Kuba a my zbylí jedeme uložit klubový materiál. Co dodat? Snad jen že to bylo fajn, ale hrozně rychle to uteklo. Děkuji všem zúčastněným za další příjemný víkend.

Petr